Ztráty a nálezy

Na knížku Ztráty a nálezy australské spisovatelky Brooke Davisové jsem se těšila už od jejího vydání. Vzhledem k tomu, že vyšla na knižní čtvrtek a provázela ji tak i docela velká mediální masáž, podlehla jsem a také jsem si ji koupila. 

Kniha paralelně líčí příběhy tří celkem odlišných osob. Millie, čtyřleté holčičky, které zemřel táta a její máma jí nechala v obchodáku pod stojanem s kalhotkami. Millie je velmi zvláštní dítě, například si vede seznam mrtvých tvorů, které ve svém životě viděla. Když si ji všimnou zaměstnanci obchodního domu, kde ji matka zanechala, sdělí jí, že jí stát najde nové rodiče. Tato představa se ale holčičce vůbec nelíbí a proto se rozhodne utéct. Druhou postavou je Agatha, která po smrti svého manžela přestane vycházet z domu. Agatha si dny krátí hlasitým kritizováním sousedů a kolemjdoucích a počítáním a zkoumáním nových vrásek. Agathe k životu stačí, když její dny ubíhají na minutu stejně, jako ty předchozí. Třetím hrdinou je Karl, kterého syn po nátlaku své manželky umístí do domova důchodců. Karl sice neprožil příliš zajímavý život, ale i přes svůj vysoký věk se necítí být odepsaný a rozhodne se ještě něco zažít. Proto z domova důchodců uteče. 

Millie, která se snaží dostat zpátky ke svojí mamince, se dá dohromady s Agathou a Karlem. Tato nesourodá trojice se vydává na trochu bláznivou cestu po Austrálii. 

Ztráty a nálezy je velice originální knihou, ani nevím, do jakého žánru ji zařadit. Právě díky zmíněné originalitě si knihy vážím a oceňuji ji. Příběh nás nutí k mnoha zamyšlením a zároveň i k sympatiím k lidem, které bychom v našem běžném životě považovali za naprosté exoty.

Kniha je však podle mě velice chaotická. Autorka v rychlém sledu střídá příběhy a zápisky jednotlivých hlavních postav a celá kniha pak působí velice nesourodě. Dlouho mi trvalo, než jsem se začetla a musím se přiznat, že přibližně prvních třicet stránek jsem se k četbě musela nutit. Postupem času jsem se ale chytila a fandila hlavním postavám. O to více mě pak naštval konec, který je takový nijaký. Ani ne uzavřený, ani vyloženě otevřený. Příběh je o hledání Milliiny maminky a čtenář se nakonec ani nedozví, jestli se shledaly. 

Autorka si také mohla odpustit poděkování, které zabralo šest stran a závěrečnou esej Znovuobjevování světa. Těch celkových zbytečných patnáct stran si mohla nechat na pořádný závěr knihy. Neříkám, že si její babičky a tetičky poděkování nezaslouží, ale to ať si spisovatelka vyřídí s nimi osobně a neplýtvá papírem (a mojí trpělivostí). 

A jaký je můj výsledný dojem z knihy Ztráty a nálezy? Jedním slovem rozporuplný.